Leden 12th, 2015Česká hlava z Komořan rozhoduje o životě strojní fakulty ČVUT
Děkan, vědec, profesor, zakladatel oboru mechatronika, nositel prestižní ceny Česká hlava za inovace, občanský aktivista, zastupitel a občan Prahy 12. Tohle všechno, a nejen to, si může ke svému jménu připojit nevšední muž, s nímž jsme si pro vás tentokráte povídali – prof. Ing. Michael Valášek, DrSc.
Pane profesore, v březnu loňského roku jste byl zvolen děkanem Fakulty strojní ČVUT v Praze. Bylo to v době, kdy fakulta slavila 150 let od svého vzniku. Co to pro vás znamenalo ?
Má to dvě souvislosti. Jednak zmíněné výročí zahájení samostatné výuky strojnictví v českých zemích, což je dlouhý odkaz. Na druhé straně jsem se ucházel o funkci děkana v době, kdy strojní fakulta stála na rozcestí, kterým směrem se dále vydá. Já jsem se rozhodl, že chci fakultě nabídnout moderní program, který reaguje na mnohé výzvy o tom, jak by měla fungovat ve společnosti. Jsem rád, že program kolegové i studenti přijali. Zároveň si ale uvědomuji, že je to pro mě velký závazek. Chci spojit pohled univerzitní a pohled komerční. Univerzity mají svoje základní poslání, kterým je předávat znalosti další generaci a vytvářet nové, ale v inženýrských oborech být i zásobárnou inovačního potenciálu pro průmysl. Kromě toho je ovšem nutné zvládat i další funkce, kterých je nejméně sedm. Od výuky a výzkumu, přes předávání znalostí do praxe až po propagaci. V neposlední řadě je to oblast, kterou nazývám sociální tmel a zábava. Univerzita vždycky hraje důležitou roli v území, ve kterém působí. Tato území svým působením kultivuje a mladým lidem umožňuje setkávání se a řadu dalších příležitostí.
S jakým cílem jste do vaší funkce vstoupil ?
Primární cíl, který jsem si stanovil, je aktivace vztahu fakulty s průmyslem. Centrem naší pozornosti musí být student a průmysl. Student, protože naším posláním je mu předávat znalosti. Absolventi jsou potom zá- kladem konkurenceschopnosti našeho průmyslu. Průmysl, protože je páteří našeho hospodářství a představuje dvě třetiny zaměstnanosti a HDP České republiky. A strojařina? Ta je základem veškerého průmyslu. Cokoliv chceme vyrobit, tak u toho musí být strojaři. Z tohoto pohledu je proto význam strojní fakulty tak velký a z toho plynoucí naše zodpovědnost.
Daří se vám to?
Vím, že cesta je dlouhá, ale myslím si, že se nám již začíná dařit. Letos například získala pražská strojní fakulta v soutěži „Doporučeno zaměstnavateli“ mezi vysokými školami první místo, což mě velmi těší, ale zároveň to beru jako velký závazek pro pokračování v nové orientaci fakulty. Jde o zahájení nového způsobu komunikace se studenty a průmyslovými podniky o jejich skutečných potřebách. Nyní je potřeba vytrvat a krok za krokem přivádět všechny plány k realizaci.
Znamená to tedy, že se vaši absolventi nemusí obávat, že zůstanou bez práce, jako třeba v některých humanitních oborech ?
Každému, kdo absolvuje inženýrské studium, garantujeme zaměstnání. Dokonce si myslím, že budou mít starost, kterou firmu si vybrat.
Čím si vysvětlujete, že zájem o inženýrské obory není takový, jako na zmíněné humanitní obory? Není to dáno strachem třeba z matematiky a fyziky?
Studium na naší fakultě není lehké. Úspěšnost je pod padesát procent. To je pravda. Problém ale vidím v tom, že společnost dost dobře neví, kdo ji živí a kde lze najít stabilní životní perspektivu. Souvisí to také s dalšími okolnostmi, jako například s tím, že na základních školách byl zrušen předmět dílny. Tím se ztrácí první možnost seznámit děti s profesí inženýra, a ukázat mu, čím se živí. Dokonce i s tím, že již nebudeme tak zruční, jako tomu bývalo dřív, kdy skoro každý byl kutilem. V Asii si studenti vybírají školu podle toho, čím se uživí. V Evropě podle toho, co je baví. Uvádí se, že z 80 procent o studiu potomků rozhodují matky a já mám obavy, že strojařina má stále přetrvávající pověst, že je to špinavé řemeslo, což již dneska neplatí. Moderní závod současnosti je nablýskaná výstavní skříň. Tady vidím dluh průmyslu i společnosti v přiblížení se veřejnosti. Já se také k tomu hlásím a jsem připraven svůj díl přinést. Hrajeme o konkurenceschopnost naší republiky v globalizovaném světě. Našim podnikům je proto třeba pomoci. Zároveň musíme zahájit dialog s mládeží a najít takové komunikační prostředky, abychom si navzájem rozuměli a dokázali se jim přiblížit. Věřím v dialog se středoškoláky. Chystáme pro ně různé akce typu „Víkendu s technikou“, kdy se zájemci seznámí, jak třeba vypadají a fungují některé přístroje zevnitř.
Dnešní mládež je obklopena technikou mnohem víc, než tomu bývalo dříve. Navíc se už nejedná o pouhé mechanické stroje a strojky, ale většinou v nich nechybí nějaký řídící procesor. Jedná se tedy o spojení mechaniky s elektronikou – o mechatroniku, která je vaší oblíbenou disciplínou.
Mechatronika vznikla v roce 1976 v Japonsku a souvisela s rozvojem robotiky a vznikem prvního mikroprocesoru Intel 8080. Milníkem je možné uvést elektronický šicí stroj. Na rozdíl od klasického mechanického stroje odpadly složité převody a každý pohyb byl samostatně řízen a celkově řídícím mikroprocesorem. To vedlo k tomu, že počet mechanických dílů klesl o 60 procent, což se projevilo ve výrazném zlevnění výrobku, ale zároveň v nárůstu „inteligence“ stroje, který dokázal dělat věci, do té doby nevídané. Dneska prakticky všechny hitech výrobky se bez mechatroniky neobejdou. Nejvíc mechatronickým výrobkem je v současné době automobil, který je přímo nabitý různými kontrolními a zabezpečovacími systémy. V mých očích je mechatronika budoucností strojního inženýrství. Měl jsem to štěstí, že jsem byl po roce 1989 vedoucím řešitelského týmu, který zavedl výuku mechatroniky na strojních fakultách v ČR. V tomto oboru stále provádím intenzívní vědecký výzkum.
Jste autorem 13 mezinárodních patentů. Ty jsou většinou z oboru mechatroniky ?
Z oboru mechatroniky jsou také, ale je tam i řada patentů z tradičních oborů, které rozvíjejí různé principy strojního inženýrství. Dá se vůbec sledovat ten enormní vývoj techniky, který nás ve světě obklopuje.
Jak to zvládáte?
Je to opravdu náročné a musíte se tomu pravidelně věnovat. Kromě toho, že jste aktivní na poli akademickém, tak jste se také dal na dráhu politickou a několikáté volební období jste zastupitelem městské části Praha 12.
Co vás k tomu vedlo ?
Moje občanská zkušenost mě vedla k poznání, že profesionální politikové selhali. To se stalo v Komořanech, když se plánoval silniční obchvat Prahy a jeho napojení. Selhali v tom, že se přestali starat o skutečné potřeby občanů a odmítli s nimi komunikovat. Nepřišli debatovat s těmi, kterých se napojení nejvíce dotýkalo, a nevyslechli si jejich názory a řešení. Tím prakticky odpadla možnost nalézt konsensus. A protože selhali profesionální politikové, tak jsme museli přijít my amatérští. Beru to tak, že dočasně musíme nahradit špatné profesionály, než vyrostou noví a lepší. Jsem přesvědčen, že potřebujeme politiky, kteří budou politiku vykonávat nejen jako poslání, ale jako své povolání. Politiky, kteří opravdu dokážou komunikovat s občany o jejich skutečných potřebách a budou s nimi ty potřeby řešit.
Jsme na začátku roku, dáváte si nějaká předsevzetí ?
Předsevzetí typu, že chci v tomto roce udělat něco jiného, než v loňském si nedávám. Mám spíš dlouhodobější výhledy. Přeji si ale, aby všichni kolem mě, včetně občanů Prahy 12, byli letos v pohodě, zdrávi a měli tu pověstnou špetku štěstí, kterou vždycky potřebujeme.
Jan Decker, Noviny Prahy 12, leden 2015
