S veřejným životem mám spojenou polovinu života. Čtvrtstoletí je už čas, kdy člověk bilancuje a přemýšlí, komu jednou předá poselství. Čtvrtstoletí, spojené s životem v městské části, je dost dlouhá doba na to, aby si člověk uvědomil, že by měl někomu předat vlastní historickou zkušenost. A také jak je důležité najít člověka, se kterým se chce o zkušenosti podělit.

Proč to píši? Náhodou ke mně přišel na návštěvu dlouholetý dobrý známý, místní velevážený starousedlík. Předal mi kroniky místní lidové strany. Potěšilo mě to. Vždy jsem se zajímala o místní dění a najednou jsem mohla nahlédnout do historie strany vlastní. Při listování zažloutlými papíry jsem narazila na příběh zajímavého člověka Ervína Červinky, jehož samotná minulost je zakončená jednou otevřenou věcí, dosud neobjasněnou.

Ze starých knih jsem se dozvěděla, že kořeny lidovců v Modřanech sahají až do roku 1907 a že u toho byl Ervín Červinka, ředitel modřanského cukrovaru. Byl později také členem nejvyššího zastupitelského a zákonodárného orgánu v době vzniku Československa za Československou stranu lidovou.

Překvapilo mě to spojení místního průmyslu s politikou. Jen pro osvětlení dějinných souvislostí dodávám, že do postavení cukrovaru byly Modřany obcí výlučně zemědělskou. Pokud zde byla nějaká výroba, pak jen proutěného zboží. Kronika Modřan uvádí o stavbě cukrovaru, že „rok 1861 je pro vývoj Modřan rozhraním mezi dosud klidnou obcí, v minulosti pouze hospodářsky činnou, a rušným životem obce průmyslové. Od té doby se datuje stálý vzrůst a pokrok obce Modřan. Nesl a nese se život obyvatelstva zdejšího od toho roku směrem zcela od minulosti rozdílným. Do obce přibylo cizího pracovního lidu a inteligence úřednické. Přibylo i bohatství. Vlivem přistěhovalých doznalo obyvatelstvo změn příliš náhlých.“

Patřím také mezi přistěhovalce. Přišla jsem ze sousední čtvrté městské části v roce 1986. Slavím tedy pomyslné třicáté výročí v Modřanech. Jsem v dresu strany lidové a jsem pyšná na to, že mezi mými předchůdci byl i velikán cukrovarnického průmyslu a jeden ze spolutvůrců podoby první republiky.

Osud Ervína Červinky, jak jsem napsala výše, je obestřen záhadou, na kterou neznáme odpověď. Na rozdíl od člověka, který mi všechny historické knihy předal, pan Červinka to tenkrát, když končil ve stranické funkci, neudělal. A tak nám chybí knihy od roku 1907 do 1923. Byla bych moc ráda, kdyby mi někdo pomohl objasnit, proč na rozdíl od starousedlíka, jenž mi knihy předává, jeho předchůdce prvorepublikový nenašel člověka hodného předání.

Dojalo mě, jakou důvěru jsem dostala, když mi historické dokumenty byly svěřeny. Přivedlo mě to k úvahám, že svoji práci budu také jednou předávat svým nástupcům. Přála bych si mít pocit, že i já ji předávám někomu, komu věřím.

Daniela Rázková  (Noviny Prahy 12 červenec – srpen 2016)