U velkých staveb (v Praze 12 by mělo jít například o napojení na Pražský okruh) je nutné se domluvit v obci na kompromisu. Jedni občané stavbou jen získají, druzí občané nesmějí stavbou příliš utrpět. To se však neděje. Projektanti a investoři stavby navrhují a realizují jen tak, aby splnili minimální nároky norem, a ne aby je vytvářeli pro občany tak, aby jim zlepšili životní prostředí, a když nezlepšili, tak aspoň nezhoršili. Výsledkem je, že stavíme pro jedny občany na velký úkor druhých občanů. Rozbroje jsou pak nevyhnutelné.

Bylo nám to opět předvedeno při prezentaci plánu na napojení Prahy 12 na Pražský okruh v Modřanském biografu. Projektanty nezajímá optimální řešení, ale jen hraniční splnění norem, a někdy ani to. Pak se stane, že postavený Pražský okruh v Komořanech nemá žádnou protihlukovou ochranu, že plánované napojení je uvažováno jen s jednostrannou protihlukovou zdí, že hluk na cyklostezce pro rekreaci nikdo neřeší, protože na to není norma, že projektanty nezajímá důsledek jejich stavby za její hranicí (dopravní a hlukový stav na Modřanské způsobený novou Komořanskou), že projektanti vůbec neuvažují o vlastnostech stavby za nenominálních podmínek (vůbec neřešili dopravní stav po nehodě na Strakonické, kdy z připojení Prahy 12 na Pražský okruh může vzniknout nová Strakonická, ovšem u Vyšehradu bez smíchovských dopravních tunelů) atd.

Vyučuji na FS ČVUT v Praze a musím konstatovat, že projektanti a investoři staveb pro Prahu zřejmě vůbec neovládají moderní postupy vícekriteriálního a robustního konstruování a projektování. Co s tím? Žádejme po politicích, aby se stavělo ne pro jedno volební období, ale pro celý život občanů, a aby podle toho vyměnili projektanty a investory.

prof. Ing. Michael Valášek, DrSc. (Noviny Prahy 12 březen 2015)